Jak na únavu a stres: Když máme pocit, že všechno musíme zvládnout samy

Chtít všechno zvládnout sama není projev síly a odolnosti. Když se podvědomé motto „to zvládnu, nikoho se nebudu prosit, každý má svých starostí dost“ stane převládající strategií našeho života, může to být spíše symptom vývojového traumatu, kdy jsme se  naučily, že jedině výkonné, produktivní a samostatné máme hodnotu, anebo nám zkrátka nic jiného nezbývalo. 

Daň, kterou platíme za tento podvědomý program, je však obrovská: vyčerpání, únava a stres. Je to i jedno z nejčastějších témat, se kterým za mnou ženy přicházejí. Když pak se mnou mají kurz, program v knize nebo terapii 1:1, je to pro ně jako nechat se vzít za ruku a podpořit.

A to není slabost, naopak. Přijmout péči, podporu a provázení je projevem dospělosti a zodpovědnosti vůči svému zdraví. Je velký mýtus, že na somatickou terapii můžeme přijít, až když už meleme z posledního a nic jiného nepomáhá: ani víkend ve wellness, ani povídání s kamarádkou, ani sklenka alkoholu, ani terapie zaměřená na analýzu a rozebírání.

Na světě je už příliš mnoho vyhořelých lidí, tak proč patřit mezi ně. Mobilní telefon také připojíme k nabíječce, když mu dochází baterka.

Proč máme pocit, že všechno musíme zvládnout samy?

Hodně jsme toho musely zvládnout samy, a proto se z toho stala obranná strategie přežití.

Tím „hodně“ myslím třeba svoje vlastní emoce, když jsme byly malé holčičky a se kterými nám dospělí nepomohli. Sami mohli žít většinou v módu přežití, nikoli v módu prožívaného bezpečí, o kterém mě často slyšíš mluvit, a ani na vlastní emoce neměli moc prostoru a času.

Nebo náročné události v rodině.

A jak to pak vypadá v dospělosti?

Příkladem je třeba moje klientka Inka.

Když se rozváděla, s manželem nastavili pro syna a dceru střídavou péči, i když stejně byli většinu času u ní. O výživném nepadlo ani slovo, až se i sama soudkyně pozastavila a navrhla mojí klientce:

„Paní Nováková, váš manžel má trojnásobný plat. Skutečně po něm nechcete nějaké výživné? Syn je na střední, dcera se chystá na vysokou.“

„A víš, co jsem jí řekla?“ koukne se na mě Inka. „Že nechci nic. Byla jsem prostě hrdá. Chtěla jsem to zvládnout sama.“

Během toho společného objevování v sezeních se mnou si uvědomila, že také může říct, že něco potřebuje nastavit jinak.

Co se stane, když rezignujeme na vlastní potřeby?

My se často dopředu bojíme, že druhá strana odmítne, a proto to ani nezkusíme.

Dojdeme do fáze rezignace na vlastní potřeby.

Ale jak už jsme si řekly, to pak nese šílenou daň v podobě našeho zdraví a pocitu vitality.

Vážně, zkus si jako první dostupný krok představit, že MÁŠ TAKY HODNOTU.

Také ji máš.

Přečti si to znovu – také máš hodnotu, stejně jako druzí.

„Jak krásná se cítíš, když něco potřebuješ?“
– kniha Poklad ukrytý mezi nohama, část první – Skutečná intimita, s. 20

Podpora není slabost

Kdybys věděla, kde já osobně se nechávám podpořit… na mnoha frontách. Moje terapie, moje vztahy, být v přírodě, umět následovat svoje „ne“, a také důvěřovat svému „ano, tohle pro sebe chci.“

Je to i spousta drobností, jako třeba podpora těla stravou, proteiny, vitamíny a oleji, kvantovými produkty. Ne že vykoupím půl internetu. Beru to, co se mi osvědčilo. 

Když zazdrojuji sebe, pak jedině skrze sebe mohu být zdrojem pro druhé. Zdroje, tohle slovo ode mě ještě hodně často uslyšíš.🙂

Chtěla jsem ti přinést tento pohled.

Jaké to je, když víš, že se ostatní ženy také zdrojují?

Vážně, zkus se na chvíli zastavit a vnímat u té myšlenky své tělo.

Jaké to pro mě je, když vím, že se ostatní ženy v této komunitě také zdrojují?

Možná se tvoje tělo může o trochu víc nadechnout a vydechnout… hmmm.

Únava, napětí a ztuhlost jako řeč těla

Nadměrná únava, jiná než v rámci přirozené pulsace, je řečí, kterou tělo říká „Ne“.

Potřebujeme to vědět a vzít do hry, pokud si jednou nechceme vypěstovat vyhoření a vyšťavení.

A k tomu můžeme přidat ještě malou porci:

I napětí, ztuhlost a zaťatost jsou způsoby, jakými tělo říká „Ne“.

Představ si však, jaké by to bylo, kdybys…

• měla v těle dostatek fajn energie?
• rozuměla svému tělu a uměla číst jeho signály?
• měla tělo uvolněnější a vitálnější?
• mohla díky tomu nechat věci plynout přirozeněji, ne je přehnaně kontrolovat?

Co kdyby tvé tělo mohlo být tvou mapou?

Tato otázka je základní princip mé práce se ženami. Víš, že už do jednoho roku, od prvních dní provázení, tě tato větší pohoda může začít navštěvovat, ukotvit se a prohloubit?

Pozoruj, jak se u těchto řádků cítíš v těle.

Tělo je tvoje nejvyšší autorita – ale zároveň tě i tvůj plazí mozek může brzdit a bránit se i před těmi dobrými změnami. My to respektujeme, vítáme a bereme plazí mozek jako důležitého ochránce.

Důležité:

Nechci ti říkat, jak se věci mají.

Vždy ženám říkám: chci tě doprovázet, abys objevila, kolik moudrosti už tvoje tělo zná a žije.

Tvoje „Ano“, „Možná“, „Nevím“ i „Ne“.

Přirozenost a živost, tuhle přírodu v nás, objevujeme společně.

Objevuj svou vnitřní mapu

Vážím si tvého zájmu o svoje tělo a jeho navigaci 🗺️🌿

Máš chuť objevovat, jakým způsobem k tobě promlouvá tvoje tělo a nervový systém? Láká tě umět vnímat svoje pánevní dno a rozeznávat, kdy je příliš napjaté a potřebuje uvolnit?

Pojďme začít.

Prozkoumej, jak se mnou pracovat blíže zde: adelaobermajerova.cz nebo si přečti moou knihu Poklad ukrytý mezi nohama.

Těším se na Tebe.