Zkušenost z dětství, „když tatínek dovolí, tak můžu“
My české ženy si opravdu nepotřebujeme připomínat kouzlo šíření radosti, sdílení, dávání. Děláme to totiž klidně až do sedření kůže.
Opravdu to není jen o smýčení a vyvařování pro všechny, to vše při zajištění dokonalého make-upu a vnitřního naladění.
Vím, že tuto etapu už většina z vás, které ode mě rády čtete, máte za sebou. Je to i o mnohem jemnějších věcech. Těch, které nejsou vidět.
Třeba o potřebě získat v nějakém tématu souhlas, svolení, uznání.. abychom si tento souhlas, svolení a uznání teprve dovolily „udělat“ samy v sobě.
Jak souvisí potřeba souhlasu od druhých s přehnaným dáváním?
„Potřeba získat souhlas zvenčí je další převlečené dávání, které není na místě – dávání své osobní moci pryč. Bez ní se nežije příliš hezky.“
Zdá se mi, že v jedné oblasti je to pro nás obzvláště citlivé. Dávání pro muže.
Jak totiž jinak (nasazuji výraz Popelka), než tím, že se můžu přetrhnout, abych pro něj byla dokonalá, si zajistím to, že mě bude milovat na věky věků?
Dokonalá ve svých pozitivních emocích, rozzářených očích a tím, jak snadno mu vše odkývám.
Vím, bolí to. Bolí to zjistit, pokud se přistihnu, že to zrovna dělám.
Ale ještě více bolí následky, když si to neuvědomuji a žiji tak nějak… dokonale.
Pojďme se na to ale podívat ještě jinak. V novém světle. Vůbec se neboj, je to začátek úlevy 😉
Komu je to v nás vlastně do pláče, pokud zjistím, že se neustále potřebuji ujišťovat o něčím souhlasu?
Nejsme to my. Je to jen jedna naše vnitřní část. Pravděpodobně malá holčička. A my máme krásnou příležitost, zeptat se jí, co potřebuje, co pro ni můžeme právě teď a tady udělat. Jakou emoci jí dát, jaký fyzický dotek, jaký skutek. Tady by naše dávání mělo začínat 🙂
Třeba se potřebuje vyplakat. Tak jí to dej – prostor, udělat to. Plakat tak dlouho, dokud neucítí úlevu. Naše mysl tomu nemusí rozumět.
Uznání a podpora od muže je zajímavé téma. Často na ni prostě „slyšíme“ víc.
Víc, než kdyby se nám jí dostalo od jiné ženy.
Jakoby nějaká část v nás až teprve s uznáním od muže si dovolila, co si potřebuje dovolit. Všimla sis toho u sebe někdy?
Zkušenost z dětství, „když tatínek dovolí, tak můžu“.
Vůbec to není špatně. Jen je to zajímavé, v sobě uvidět. Je to opět jen jedna naše část.
Je to čas na dosycování.
V životě se mi ukázalo, že bolestná potřeba uznání od druhých se nevyléčí tak, že budu meditovat do aleluja nebo odříkávat mantry „odpouštění přísah z minulých životů“.
Ano, meditace je medicínou nad všechny. A pokud tvému vnitřnímu světu dává smysl práce s minulými životy, není to nic proti ničemu.
Osvědčilo se mi však, především si pravidelně dávat schůzky s dětskými částmi v sobě samé.
Dávat jim ujištění, souhlas a uznání od sebe sama, bohatě obložené dávkou lásky navíc 🙂
Současně nechat také je, aby uzdravovaly mě samotnou. Ty Boží zdravé části, s kterými jsem se už narodila.
I v tobě jsou a chtějí zpátky. Chtějí domů.
Jen se nech překvapovat, jaké kreativní a nečekané tipy pro tebe budou mít, abys mohla v sobě uzdravit, cokoli jen potřebuješ. A vše bude dokonce zábava, garantuji 🙂
Dalo by se to udělat i jinak:
„Pozvi do hry svého vnitřního muže. Nechej ho, aby ti přinášel takové kvality, které chceš potkávat i v reálných mužích kolem sebe.“
Opět nejde o dokonalost. Je to jen hra. Ale funguje 🙂
Takže moje milované, pojďme na to. Třeba pro zábavu hned, teď. Uděl si souhlas a plné svolení, že… souhlas, svolení a uznání klidně i jen od tebe samé docela stačí 😉
A co pak, když nám muži kolem nás vyjadřují podporu?
Co si teď přeješ, aby ses dočetla?
Jistě že 🙂
Jakoukoli podporu od vnějších mužů si s láskou vychutnej. Pro ty, co mají všech pět pohromadě a vnitřní zralost, není nic přirozenějšího a krásnějšího, než ti ji poskytnout.
Jsou schopni vnímat, jakým darem jsi pro ně ty. ღ
Už jen tím, že jsi.
Je to pro ně přirozené.
Dej také důvěru v jejich vlastní ukotvenost. Sami si přece rozhodnou, co je v jejich silách. Neber zase jim jejich osobní moc, rozhodovat si sami o sobě.
Komentáře
