Stopy v písku
„Jedné noci jsem měla sen: Šla jsem po břehu moře s Bohem. A před mým zrakem se střídaly obrazy z mého života. Pro každý úsek jsem nacházela, jak se mi zdálo, v písku vždy dvoje stopy. Jedny byly moje, druhé patřily mému Bohu..
Když před našimi zraky přešel poslední obraz, podívala jsem se zpět a zjistila, že mnohokrát byly vidět v písku jen jedny stopy. A bylo to právě v těch obdobích mého života, která byla nejtěžší. To mě zmátlo, a proto jsem se na Boha obrátila s otázkou:
„Celý život jsem v tebe věřila a tys mi slíbil, že mne nikdy neopustíš. A přece v těch nejtěžších chvílích mého života vidím v písku jen jedny stopy. Proč jsi mne opustil právě tam, kde jsem tě nejvíc potřebovala?“
Bůh mě vzal za ruku a řekl: „Milovaná, nikdy jsem tě neopustil, a už vůbec ne ve chvílích, kdy ses potýkala s těžkostmi.“
„Tam, kde vidíš v písku pouze jedny stopy, všimni si, že jsou také hlubší. To jsem tě nesl v náručí.“
💗
—–
[Z knihy Margaret Powersové Stopy v písku (Motýl, 1993) volně přeložila Adéla Obermajerová]
&
Přítomný okamžik není jen to,
co jediné ve skutečnosti máme.
Je i tím, co jediné ve skutečnosti potřebujeme.
&
