Měj důvěru aneb Jak jsem si zapálila sukni na vlastním těle

Nedávno jsem si o svíčku zapálila sukni na vlastním těle.

Adéla Obermajerová

Photo by Markéta Bendová

Medituji. Ponoření.
Kousek ode mne svíčka, jak to mám ráda.
A pak se stalo něco, čemu se teď naštěstí můžu smát.
Přišla mi rychlá myšlenka na to, že jsem vlastně chtěla poslat jednu zprávu.
Namísto abych úkon v klidu uložila na o deset minut později, anebo pokud bych ucítila, že Teď opravdu na to mám chuť, v klidu bych zůstala přítomná v těle a nechala ho bezpečně vzít ten mobil, jsem „vypadla“. Nechala jsem se vsáknout do virtuálního světa. Vyskočila z těla.

Šlo to ráz na ráz.

🙂

Dlouhá červená vyšívaná sukně z Indie začala hořet od pravého spodního lemu. Fest rychle.

Byla to {ano, již nutno použít minulý čas} jedna z mála sukní, které nejsou v pase na gumu, ale zavazují se na šňůrku.

To byste nevěřili, jak mohou vteřiny dlouho trvat.

Než jsem šňůrku rozvazala. Sukni stáhla. Doběhla pro zalévací konev a tu chrstla na  sukni plápolající na jógové podložce.
Pár lehce zčervenalých, ale pálících míst nad pravým kotníkem a na stehně jsem pak chladila hráškem z mrazáku, s kterým jsem i usnula.

Hlavně jsem se ale starala o tu část svého vnitřního světa, která se vystrašila.

Láskyplně, něžně jsem jí opakovala, jak to úplně chápu, že se polekala. Nechala jsem ji plakat. Měla jsem pro ni svou náruč.

Sebeláska v praxi.

Na povrchu mě, těla dospělé ženy, nebylo nic vidět. Tato vnitřní vylekaná část mě samé se ale potřebovala objímat ještě několik dní, v něžné synchronicitě s tím, jak se hojila zčervenalá místa.

Tohle znamená, být v kontaktu se svým vnitřním světem.

Neutikat před svými pocity.

Neopouštět se.
Nesmát se sama sobě, „Taková blbost, vždyť se přece nic nestalo, žiješ.
Houby.
V tu chvíli, kdy se to dělo, se mému tělu něco dělo. A já jsem tam pro něj byla.
Zároveň v tom není dramatičnost. Velmi hezky o tom píše i Naomi Aldortová v knize Vychováváme děti a rosteme s nimi. Doporučuji si ji přečíst nejen proto, abychom lépe mohli být s dětmi, ale také lépe (a možná především) mohli být se svými vnitřními dětmi.
Žasnu nad moudrostí amygdaly, části mozku, která pro mě ten večer zpomalila svět, natáhla čas.
Vzpomínám si, že vnitřně jsem měla pocit, jako bych tu šňůrku u sukně meditativně, rozvážně a s řemeslnou precizností rozvazovala dlouhé minuty.
 Tělo, které umí vyrobit puchýře. Ohromné!
Zhojit ranku.
Samo. Bez návodu.
Psychika, která se umí zklidnit, když jí pro to dám prostor.

Teď přichází, proč vlastně tento příběh sdílím.

„Historka ze života“ ukazuje, jak je tělo odolné.

Jak se vnitřní svět dovede vyrovnat úplně se vším.​​

Jak se těla dovedou uzdravovat.

I tak, jak bychom si my nedovedli představit, že by mohla.
Sebeuzdravovací schopnost těla a psychiky totiž funguje nejen, když se řízneme do prstu nebo spálíme. Je možné i postupné zpracování dřívějších těžkých životních situací.
Pokud se zpracování nevěnujeme, často pak o ně tělo volá nejrůznějšími způsoby: stresem, úzkostí, depresí, nadměrnou zuřivostí {převlečený strach}, vyhořením, psychosomatickými obtížemi.
Můžeme před sebou utíkat do povrchních vztahů, k párty substancím nebo za adrenalinovými zážitky, absolvovat maratón zenových meditací nebo tanců, můžeme se upracovat v byť milovaném pracovním projektu… to vše do aleluja.
Je v pořádku, pokud jsme s tím spokojení. To je prima.

Jen..

Je-li v těle uvězněný příběh, který chce být slyšen, stále se nám pravděpodobně periodicky budou vracet nepříjemné stavy.

Umění je, JAKÝM ZPŮSOBEM s nimi a se sebou pracujeme.

A teď přichází ta úlevná znalost.

Příběhy uvězněné v těle chtějí jen být vyřčeny a vyslechnuty.

I hluboké rány se zhojí.

Fyzická zranění zregenerují.

Nastane postupně smíření, zklidnění.

Zde přichází to umění.
Odolej nutkání „něco“ s bolestí dělat. Opravovat ji, analyzovat, dokonce ji i „uzdravovat“.
Jde to proti všemu, čemu jsme byli učeni.
Jenom si vedle ní tiše sedni. Nestaneš se tou bolestí, nepohltí tě. Jenom si tiše sedni vedle ní, ne do ní. Vedle, a dej si křeslo na tu vzdálenost, na jakou potřebuješ. Jako vedle přítele, který má nějaké trápení, a chce jen být vyslechnut.
«Pravda je, že naše těla jsou moudrá mnohými způsoby, které naše kultura sotva uznává. Naše těla nesou znalosti o tom, jak žijeme své životy, co potřebujeme, abychom byli víc sami sebou, […] co nás emočně zranilo i jak to vyléčit.»
— Ann Weiser Cornell, Síla focusingu
Nemyslím, že když tě pálí oheň, nemáš hasit 🙂
Nemyslím, že když ti je v nějaké situaci na zvracení, že nemáš odejít. Odněkud docela obyčejně odejít – páni, i to je moudrost těla. Když jsem to poznala, byla jsem úlevou úplně paf.
Nabízím však možnost, učit se postupně se svými pocity zůstávat. „Vlastnit“ je a být jim přítomna.
« Lidská duše nepotřebuje rady. Nechce být opravována ani zachraňována. Jednoduše chce, aby jí někdo byl přítomen, přesně tak, jak je.»
— Parker Palmer
Nesmát se svým pocitům. Neshazovat je. Vážily dlouhou cestu, aby tě vyhledaly, tak je uznej a oceň. Najdi, odkud z těla doputovaly.
Chtějí skutečně jen být uviděny, vyřčeny a vyslechnuty. Obrázek Sebeláska
Překvapivě to často úplně stačí.
Jindy tě tělo pozve, že máš něco udělat, někam jít, něco říct. Udělat si rituál. Nakreslit obrázek. Zapsat si pár vět do deníku. Ale to už je taková třešinka.
Opravdu.
Náš vnitřní svět se dovede vyrovnat úplně se vším. Pokud tělu poskytneme dostatečné podmínky, dřívější emoční bolesti se postupně zhojí. Fyzická zranění zregenerují. Nebo vše bude alespoň mnohem lepší. Těmi podmínkami je bezpečí, prostor, podpora, ocenění a uznání. A to my můžeme.
Vždycky.

Změna začíná někde u pocitu důvěry.

I jen odvahy důvěřovat. To úplně stačí.
Měj důvěru.
Kouř z vykuřovadla stoupá mírně a poklidně a tráva roste sama. Jen se dívej.
Vím, že všechno z toho, o čem si teď povídáme, víš. Určitě alespoň někde v koutku srdce.
Jsem tu jen, aby ti to připomněla.
Pokud se stane, že máš zrovna období zmatku nebo nevědění, nemusíš v tu chvíli ani důvěřovat sama sobě.
Důvěřuj ale celé Existenci, že se o tebe postará.
Vesmír to zařídí.
Vybírej si lásku.
Znovu a znovu.

Adél

 

Photo © Adéla Obermajerová: Kraniosakrální terapie

Kraniosakrální biodynamika: Jemný dotek pomáhá aktivovat vrozené sebeuzdravující síly těla

Kraniosakrální biodynamika

„Laskavé a citlivé přijetí v jakémkoliv rozpoložení.. Děkuji ze srdce! Za toto jemné ošetření, které navozuje hluboké spojení a relaxaci. V bezpečí a v lásce jsem mohla procítit aktuální téma, napojit se na svůj zdroj a odnést si pocit vlastního sebeuvědomění.“
— Alenka

Adéla Obermajerová
Šiřitelka všeho dobrého v oblasti moudrosti ženského těla a emocí. Sama si prošla obdobím úzkostí a autoimunitního onemocnění, až z toho všeho našla cestu ven. Na základě hluboké životní zkušenosti inspiruje ženy k nalezení bližšího spojení se svým tělem, a tím i intuicí, zdravím a sexualitou. Je autorkou elektronického kurzu Poklad ukrytý mezi nohama - Proč a jak si hýčkat (cvičit) pánevní dno a e-booku Jak se uzdravit z kvasinkových infekcí. Provází živé kurzy Intimní prostor ženy, individuálně poskytuje ošetření kraniosakrální biodynamikou.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů