Bezpodmínečnou lásku samy k sobě nemusíme nikde hledat (Láska k sobě, 1. díl)
Bylo mi potěšením, přispět do série rozhovorů Příběhy přijetí, za kterými stojí Michaela Pavlíková. Jaký vztah jsem ke svému tělu měla jako dítě? Kdy se proměnil a k jakému nedorozumění došlo? Jak jsem k sobě opět nalezla cestu? Rozhovor plný poselství, že my už jsme nastaveni na lásku. K jakékoli malé dobré změně máme už teď vše, co potřebujeme. Vše je tu k dispozici.
Jaký vztah ke svému tělu jsi měla jako dítě? Kdy se proměnil a proč? 
Jako dítě? Tuším, že mít ráda své tělo pro mě bylo zhruba do šesti let něco přirozeného. Podobně jako pro rybu to, že plave ve vodě. Užívá si to, aniž by nad tím přemýšlela. Když jako dospělá pozoruji malé děti, všímám si toho.
Pak u mě došlo k nedorozumění, jako u většiny z nás. Bylo to od nástupu do školy dále. Postupně jsem si začala myslet, že abych byla přijímaná a milovaná rodiči nebo okolím, něco musím dělat, nějaká musím být nebo nějak vypadat. Přitom to tak nebylo a není. Jen si to všichni myslíme.
Můžeš to vysvětlit dále? Co přesně nazýváš nedorozuměním?
Láska rodičů ke svým dětem je vždy bezpodmínečná. Mně v tomto pochopení ohromně pomohl Američan Artie Wu, původně výkonný ředitel dvou firem. Založil online program „moderní cesty k meditaci“. Bez duchovní omáčky. Možná právě pro ty manažery. Dokonce i pro ty, kteří na meditaci nemají čas. To je mi hodně sympatické. Artie mi připomněl něco tak jednoduchého, a přitom klíčového. Bezpodmínečná láska rodičů k dětem je přírodní zákon. Stejně tak u jiných zvířat. Od slepice, která miluje svá kuřátka, po medvědici. Ta by tě rozcupovala na kousky, kdyby ses jenom přiblížila k jejím medvíďatům.
Jako dítě jsem však pozorovala, jak se rodiče i učitelé chovají a co říkají. Z některých vět pak má dětská mysl vyvodila, že nejsem milovatelná taková, jaká jsem. To bylo to nedorozumění. Toto se pak odráželo i v jakýchkoli dalších vztazích v mém životě. Nepřipadala jsem si „dost dobrá“ a trápila jsem se. (Ne)přijímání těla byl už jenom takový dodatek.
Proč tedy nám často rodiče říkají věty, které nás bolí?
Nevědomky nás totiž považují ani ne tak za samostatné bytosti, jako spíš za jakési prodloužení sebe sama. Nahlížejí na nás jako na zmenšeninu sebe sama. A proto přesně ty zraňující věty, které v duchu říkají sami sobě, bohužel říkají i nám…
Není to ale jejich vina a nemyslí to zle. Jen se to tak dědí z generace na generaci. Nemá to nic co do činění s jejich bezpodmínečnou láskou k nám. To je úplně oddělená záležitost. Kdybychom byli ohroženi na životě, pak pro nás rodiče raději položí život sami, než abychom zemřeli my. A to platí, ať už máme 90-60-90, kariéru a další atributy, které se ve společnosti považují za úspěch, anebo nic z toho.
Míra, s jakou se rodiče nechovají k dětem hezky, je však bohužel dána tím, jak negativní postoj mají vůči sobě samým. Což samozřejmě není jejich omluva. Jen je tím vysvětleno nedorozumění, kvůli kterému pak odmítáme sami sebe.
Když si tak vzpomínám, tohle jsem si uvědomila už úplně na začátku mé pomyslné cesty k sobě někdy před 8 lety. V poslední době mi to zapadlo o to více. Bylo to pro mne velmi úlevné si uvědomit. Díky tomu jsem mohla vztah k sobě pomaloučku začít uzdravovat. A přitom vědět, že mne vždy milovali. Jen měli svoje témata.
Pojďme se vrátit ke vztahu k tělu. Jak jsi postupně opět nalezla k němu cestu?
Přijetí těla považuji za úplný základ všeho dalšího v životě. Pomohlo mi jednak si uvědomit tuto bezpodmínečnou lásku rodičů a jednak bezpodmínečnou lásku, kterou už teď mám sama k sobě.
Častokrát jsem v minulosti četla knihy a procházela kurzy osobního rozvoje v domnění, že jednou „se to zase naučím“, milovat sebe a své tělo. Vše mělo své místo a smysl. Nejvíce mne ovšem k sobě samé nasměroval uplynulý rok, kdy jsem začala cítit, že ani tu bezpodmínečnou lásku sama k sobě nemusím nikde hledat. Že už ke mně zevnitř proudí. To za prvé. Za druhé, že moje sebeláska se vůbec nevylučuje s tím, dovolit si podporu i od druhých.
Jak se to seběhlo?
Velký podíl na tom měla jóga a kraniosakrální terapie, kterým jsem se začala věnovat více, než kdy předtím. Dříve jsem měla na sebe vysoké nároky v mnoha oblastech, dokonce i v osobním rozvoji – a to vše, aniž bych si toho sama všimla. Nebo ještě před těmi 8 lety jsem mívala chronické bolesti žaludku, úzkosti a autoimunitní onemocnění štítné žlázy. Toho se samozřejmě nedalo nevšimnout 🙂 Perfekcionismus se tehdy projevil i v oblasti alternativní léčby.
Byla jsi ten typ, který „vyzkoušel snad už úplně všechno“?
Ano 🙂 Ten další zásadní objev byl, že tohle všechno jsem nicméně dělala proto, že jsem jednoduše chtěla, aby mi na duši i těle bylo lépe. To je přeci velký projev sebelásky. I ten perfekcionismus, který byl pro mou psychiku naprosto vyčerpávající, byl nicméně jen převlečený projev sebelásky.
Když si tu část sebe sama, která nás bezpodmínečně miluje, představíme jako nějakou postavu, někdy zjistíme, že je tak trochu na rozpacích, jak by lásku k nám mohla projevovat. Neví si s tím rady, možná úplně stejně, jako naši reální rodiče. Míšo, ty se zabýváš vztahem k jídlu, tak dám tenhle příklad. Jako projev lásky nám tato vnitřní bytost nabízí třeba přejídání či hladovění, nebo následování výživových směrů.
Ano. I Anita Johnston, která se věnuje poruchám příjmu potravy, přirovnává jakýkoli problém s jídlem ke kusu dřeva. Když zrovna plaveme v rozbouřené řece a hrozí, že se utopíme, tento kus dřeva nás nejprve zachrání. Zachytíme se ho. Proto se za něj nemusíme vinit ani se na něj dívat, že je špatný.
Přesně tak. I když to tak nemusí vypadat, tato část nás samých nás vybízí k různým věcem jenom z lásky. Jakmile si to uvědomíme, můžeme se touto částí spojit a čerpat lásku přímo z ní. Můžeme ji také pomaloučku nasměrovat, jak nám lásku může projevovat lépe, zdravěji a zábavněji 🙂
Jak tedy na lepší zdraví a pohodu v těle?
Kraniosakrální terapie mne přivedla ke zkušenosti, že zdraví je síla, která je přítomná v nás všech. Obnovení a povzbuzení této síly je podstatou skutečného uzdravování.
Jakmile jsem se napojovala na tu část mne samé, která mne miluje bezpodmínečně, postupně jsem se i fyzicky cítila lépe. Nyní o tělo pečuji a chci mu dávat to nejlepší. Ne ovšem ze strachu z nemoci, ale z lásky.
Zmínila jsi jídlo a výživové směry, to mne zajímá. Čím sis prošla?
Ajurvéda, makrobiotika, čínská medicína. Jakmile jsem se začala spojovat s tělem, přirozeně tyto směry odpadly a tělo mne opět samo začalo vést v tom, co potřebuje. Teď to mám tak, že nejvíce mi vyhovují potraviny, které nejsou tepelně upravené (ovoce, zelenina), bezlepkové obilniny a ořechy. To je ten základ. Miluji jídlo, které je co nejblíže přírodě – tedy co nejméně průmyslově zpracované.
Ovlivnil lepší vztah k tělu tedy i tvé zdraví a ostatní věci?
Samozřejmě. Fyzické uzdravení bylo první věcí. Dále psychika, vztahy, práce, zájmy. Vše začalo být mnohem více se mnou v souladu.
Pokud tento rozhovor čte nějaká žena, která napojení na svou vnitřní lásku necítí, co bys jí doporučila jako nejlepší cesty nebo metody?
To přeci nemohu vědět 🙂 Každá jsme tolik úžasná a jedinečná… Co vím bezpečně je, že ona sama svou cestu bude objevovat úplně přirozeně. Pokud jí něco začne dělat dobře, pak je to ono. Mohu jen říci, které z metod nejvíce pomohly mně. Pro mne to byla jóga, různé meditace, biodynamická kraniosakrální terapie, práce se sexualitou a terapie zaměřená na tělo. Díky nim se mi do života vrátila zdravá vycentrovanost, hravost a zábava.
Nejde však o ty metody samy o sobě. Ony jen pomáhají, že nalezneme, kdy a kde se cítíme nejlépe… Začneme více dělat to, co nás baví. Začneme vyhledávat ty, s nimiž je nám dobře. Jednoduše jdeme na pomoc samy sobě – a tím pádem pak sobě navzájem jako lidé. Je to naše přirozenost.
Máš pro nás nějaký vzkaz na závěr?
Jeden kolega vymyslel nové lidové pořekadlo: „Kdo chce psa pohladit, ruku hledat nemusí.“ 🙂 Chápu to tak, že my už jsme nastaveni na lásku. K jakékoli malé dobré změně máme už teď vše, co potřebujeme. Vše je tu k dispozici.
Pojďme si zkrátka tu lásku připomínat. Už tu je a proudí. Nemusíme se ji učit. Jenom si ji uvědomovat, znovu a znovu. A to se týká i zdraví nebo přijetí těla. Se vším soucitem, že ta změna nenastane třeba hned – ale to vůbec nevadí. Může to být cesta na roky i desetiletí. Na tom ale nezáleží. Záleží na té lásce, kterou už uvnitř máme a kterou si znovu a znovu můžeme uvědomovat.
Nejvíce nám s tím může pomoci příroda. Nebo děti. Když jsem se jednou zeptala svého sedmiletého synovce, co je na světě nejdůležitější, bez váhání odpověděl: láska.
A hned po ní: voda 🙂
Tento rozhovor vyšel v březnu 2017 na www.cestaskrz.cz.
