Jaké by to bylo, kdyby sis dnes udělala něčím radost?

Jaké by to bylo, kdyby sis dnes udělala něčím radost? Čím by to tak asi bylo?
Objevovat své „vnitřní zdroje“ se hodí nejen přes svátky, ale i kdykoli jindy. A tato otázka mezi ně patří.

„Jaké by to bylo, kdybych si dnes udělala něčím radost?“

… Tahle otázka je varianta minutové „stopky“, kterou učím ženy na kurzech. Stopka je jednoduché cvičení, které nám pomáhá zaznamenat, jak se cítíme v těle. Co je pro nás v pořádku a co ne.

Když vnímáme pocity svého těla, nemusí nám je komunikovat až později skrze silné emoce nebo tu virózu, „která přišla ale fakt nevhod“.

Vždy je vhod.

Stopka znamená, že si nařídím budíka na 3x-4x denně a jakmile zazvoní, zastavím se, ať už dělám cokoli (anebo přeruším činnost a jdu někam do ústraní), položím si ruce na břicho a vědomě do něj dýchám. Jenom pozoruji, jak se cítím v těle.

S praxí je možné nadále se věnovat tomu, co dělám, a pozorovat své pocity i při činnosti nebo dokonce při konverzaci s druhým člověkem.

Možná si říkáš, k čemu je to dobré 🙂 Rozhodně k tomu, že díky tomuto jednoduchému cvičení rapidně snížíme stres, máme lepší náladu – a hlavně najednou si více myslíme na to, aby nám bylo ve dni příjemně.

Pozornost v sobě nese energii. Jakmile žijeme na autopilota, tvoříme si svět podle myšlenek, emocí a přesvědčení.. kterých si ani nejsme vědomy, protože se jen přehrávají z našeho podvědomí. Jakmile však víme, co se v nás odehrává, můžeme se rozhodnout, udělat něco trochu jinak.

A nyní k otázce: „“Jaké by to bylo, kdybych si dnes udělala něčím radost?“

Když jsem se na tuto otázku začala ptát svého břicha, něco se začalo měnit. Už od druhého vzpomenutí si jsem pociťovala během dne větší měkkost ve svalech a rozšíření v hrudi. Tělo mne pustí si na pár minut jen sednout, být s dotekem, s dechem. Prodloužit si stopku.

Proč tomu tak je? Upřímně – spíše než porozumět, proč tomu tak je, je důležité, že získávám nějakou vnitřní zkušenost. Ta je pro mě zajímavá.

Šedivá je teorie, zelený strom života.

Proto jen lehce.
Jedná se o vnitřní zdrojování.

„Jaké by to bylo, kdybych si dnes něčím udělala radost?“
„Čím by to asi tak bylo…?“

Když se na to zeptám, obelstím tak trochu svou mysl, neboli vývojově nejmladší část mozku, neokortex. To je ta logická mysl.

Je skvělá – díky ní si můžeme povídat. Na druhou stranu je zvyklá žít a přemýšlet v zajetých vzorcích. Ve kterých často vzorec „dělat si něčím radost“ úplně chybí.

„Jaké by to bylo, kdyby…?“ — jde pouze o představu.

A proto mě tam neokortex pouští.

Nechci po ní něco zařídit, udělat, vyhodnotit, pohlídat, ohlídat, obstarat, stihnout, zvládnout.

Takto jsme zvyklí neokortex přetěžovat. Neokortex odpovídá za výše uvedené „pohlídání“ vnějšího konání.

Jenže když zapomenu na hlubší část sebe, pak se ztrácím ve vnějších podnětech a jmenuje se to stres.

Limbický mozek = zde sídlí čich, emoce, pocity, instinkt, tělesné vjemy.

Když se tedy zeptám:
„Jaké by to bylo, kdybych si dnes něčím udělala radost?“
„Čím by to asi tak bylo…?“

…jdu do této pocitové části mozku. Ptám se do těla.
Neokortex odpočívá, a tím pádem se uvolňuje tělo, uvolňuje dech.

Můj den je takový, jaký je můj vnitřní svět v těle.

Kromě samotného zastavení se přijde po této otázce odpověď. Najednou se „něco“ objeví. Někdy hned, někdy za chvíli, za pár hodin… To, co by udělalo radost. Jakkoli.

Nevymyslí to hlava. Nejde o to, vědět svou odpověď hned. Nejprve jde pouze o otázku samotnou. Informace přímo z těla přijde později.

A právě díky „Jaké by to bylo, kdyby…?“ se k ní velmi pěkně můžeme dostat.

Intimní prostor ženy

… kurz prohlubující ženskou intimitu

Jemná (jin) jóga se zaměřením na pánevní dno a centrum hara,
OSHO aktivní meditace

>> Volá mě mé tělo