Co to znamená, být „citlivá“ – nebo taky „vysoce senzitivní člověk“ (z angl. Highly Sensitive Person)? A jak „to“ udělat, aby nám nemuselo být úzko a naopak nám bylo dobře a abychom se měly rády, přesně tak jak jsme?

Citlivost – o co jde

Jako lidé všichni nějakým způsobem díky smyslům a emocím vnímáme – cítíme a prožíváme. Všichni máme cit, jsme citliví. Když pominu ty s opravdu závažnými trablemi, na nejzákladnější úrovni všichni něco cítíme. Emoce, pocity, smyslové vjemy; poznáme, že máme hlad. U těchto všech dovedeme říci, zda jsou nám příjemné, nebo nejsou. Zda jsou v souladu, anebo ne.

Pocity a emoce, co vlastně jsou? Vynález evoluce. Namísto toho, aby si nám buňky říkaly o to, co potřebují, skrze chemické signály, vyvinulo tělo způsob, jakým jej (sebe) můžeme lépe vnímat – a jednou z řečí těla jsou právě pocity a vjemy. Stará se o to oblast ve střední části našeho mozku, limbický systém.[1]

&

Díky tělu prožíváme svět. Jako vysoce citliví vše vnímáme více.

&

Určitě jsi slyšela už tolikrát: „Naslouchej svému tělu.“ Proč ale? Není to výmysl těch podivínů v batikovaném oblečení?

Ani nápad. Naše buňky, kterých je bratru na 50 triliónů, s námi skutečně mluví. Jejich řečí jsou tělesné vjemy, samovolný pohyb, dokonce obrazy v mysli a také, jak jsem výše popsala, pocity a emoce. Promlouvá jednoduše proto, aby tělo i psychika mohly zůstat v harmonii. Té, které říkáme zdraví.

Pojďme se na tu biologii ještě mrknout. Tak krátce, jak to jen půjde 🙂

Buňky jsou živé a inteligentní. Jsou citlivé na energii, ať už v hmotné podobě (co jíme a kde žijeme) nebo docela nehmotné. Pocity…ano, ty naše… Myšlenky… ano, ty naše…

No počkej, Adél, tohle je spíš ezoterické povídání, ne?

Právě, že vůbec ne.

Buňky načítají informace z prostředí, ve kterém žijí = z našeho těla i zvnějšku. Umí to díky své membráně (obalu), která je pro ně něco jako mozek. Bez ní okamžitě umírají. Informace z vnějšku používají jako signál k tomu, co mají dělat – chovat se zdravě? Nebo radši zajistit, co je potřeba, když jim v prostředí není zrovna hej? [2]

Co je to informace z prostředí? Cokoli.

• čistý vzduch v lese
• splodiny u Národního muzea
• zdravé jídlo
• to připálené, co přece nevyhodím
• penicilin

… A nejen to. Je to i třeba:

• světlo
• hudba
• emoce
• myšlenka
• meditace

To vše je energie.

Existuje už mnoho studií o vlivu „energie“ na biologii člověka.

Energie dávno není ezoterickým slovem východních nauk či andělských psychologů.

Energie je nehmotná, neviditelná síla, která tvoří a oživuje celý Vesmír.

Vědcům se ještě nepodařilo vysvětlit, odkud se tato neviditelná síla bere, ale díky jejím důkazům, které se projevují v tělech lidí, zvířat i rostlin, museli uznat a začít brát v potaz její přítomnost a působení. Jedním z důkazů je třeba rytmický pohyb tělních tekutin, díky kterým se všechny naše orgány a kosti samovolně pohybují, doslova dýchají.[3]

Buňky jednoduše slyší vše. Přijímají informace z prostředí – a nazpátek komunikují i ony s námi. Můžeme tedy „zevnitř“ vnímat tělesné projevy (teplotu, kručení v břiše, napětí nebo uvolnění), anebo čistě pocity. Toto vše pro nás zpracovává a vyhodnocuje nervová soustava.

Díky tělu dostáváme informace o vnějším i vnitřním prostředí.

Díky tělu prožíváme svět. A právě to je pro nás ta zajímavá informace, když chceme pochopit, co je „vysoká senzitivita“ – a když chceme umět o sebe pečovat, tak abychom se vyhnuli stresu, úzkostem a vyčerpání.

Všichni lidé cítí a prožívají, to víme.

Jenže – každý z nás cítí a prožívá v jiné intenzitě. Můžeme si představit škálu, kdy na jednom konci člověk cítí asi tak jako po čtyř ibalginech… a na druhém konci prostě cítí více.

Vysoce citliví lidé jsme my, kteří jsme blíže tomu konci škály s „více“. Nervový systém má tendenci pro nás cítit vše s větší intenzitou, jemněji a detailněji.

Podobně jako pes slyší větší rozsah zvuku, více rozlišuje jemné modulace tónů a ještě na daleko větší vzdálenost než člověk, tak vysoce senzitivní lidé prožívají ve větším rozsahu a hlouběji.

Je proto nesmysl říkat vysoce senzitivním lidem (nebo sobě, pokud už teď víš, že jsi v klubu :-), že „cítí příliš“, „neber si to tak“, „vzmuž se“, „překousni to“ anebo – a mám pocit, že to je obzvláště oblíbené u českých žen, „to přece vydržím“.

Říkat jim nebo sobě podobné věty je jako říci o dřevěné židli, že je „příliš dřevěná“, nebo o někom, kdo má modré oči, že je má „příliš modré“.

Být „vysoce citlivá“ je jednoduše kvalita. Není to ani slabost ani nemoc – a dokonce ani není výhradou introvertů. O tom ještě bude řeč později.

Prvním krokem k tomu, aby nám bylo dobře, je především tuto kvalitu uznat. Uvědomit si ji, přijmout a také ocenit. Nic s námi není špatně. Jenom se se sebou potřebujeme naučit zacházet. Potřebujeme být samy pro sebe důležité natolik, abychom to pro sebe udělaly.

V některých věcech a situacích je nám citlivost úžasným darem… a v jiných se zkrátka potřebujeme o sebe umět postarat 100x tolik, než „běžní“ lidé. Pes si také nestoupne na koncertu těsně vedle reproduktoru, kde by ohluchnul 🙂
Když to pro sebe děláme, nervovému systému se uleví. Začne se regenerovat a vrnět si blahem. Uzdravujeme se, nacházíme své zdroje opory, není už tolik úzkosti a stresu. Naučíme se dokonce cítit méně, když si tak přejeme – ne se potlačovat, ale regulovat. V tom je velký rozdíl. Je možné učit se prožívat tak, aby nám to bylo příjemné. Jsme usazeny samy v sobě a je nám lépe.

>>> Pokračování v 2. díle zase příště.

[1] Lipton, Bruce H. (2015). The biology of belief: unleashing the power of consciousness, matter & miracles (10th anniversary ed.). New York City: Hay House. p. 126.
[2] ibid., pp. 65-67.
[3] Kern, Michael (2011). Dech života: Kraniosakrální terapie – Moudrost skrytá v těle (Jak to celé vlastně funguje). Z anglického originálu přeložil Michal Šubrt. Olomouc: Fontána. pp. 24-27.

Intimní prostor ženy

… kurz prohlubující ženskou intimitu

Jemná (jin) jóga se zaměřením na pánevní dno a centrum hara,
OSHO aktivní meditace

>> Volá mě mé ženství